Zveřejněno: 16.12.2023
Poslední korektura: 08.04.2024

Cesta gnose

Cesta hledání a nalézání – také je možné mluvit o „cestě gnose“, tedy o cestě poznání a vlastně také o zkušenosti. Což je právě to, co kdysi učitel Ježíš přinesl ze svých studijních cest světem ke svým krajanům i obecné veřejnosti. Co vysvětloval svým žákům širšího kruhu.
„Kdo uvěří ve mě …“ … to bylo o tom, že
„… kdo uvěří tomu, co říkám a vysvětluji, jak se má žít …“

(překlad do našeho slovníku).

To byl smysl jeho slov a o ten smysl návodu správné cesty životem – o to se tehdy jednalo. O poznání správné cesty a překonání svých iluzí. O vědomé cestě životem.

Proto ti, co jej posléze svým životem následovali a žili podle jeho návodu – ti vstoupili na jeho cestu svým životem, ti šli cestou, jeho cestou, cestou poznání, tedy cestou gnose.
Ten kdo pozná „Tajemství a smysl života“ (ten film byla každému položená zásadní otázka, ne odpověď), ten je již na cestě k Bohu (k Otci Nebeskému), ten se již nebojí a kdo se nebojí – toho se naopak bojí falešní „mocní tohoto světa“. To byl ten pravý důvod k vybíjení všech raných křesťanských obcí Římem, vybití gnostiků ohněm a mečem. Ať již se jim říkalo gnostici, bogomilové, Albigenští (kataři … kacíři) a mnozí další – všichni byli satanu nebezpečím. Ten boj však ještě neskončil – ten nyní vrcholí.

Základem všeho je poznání – odhalení a pochopení toho, co je ukryto v nás, poznání svého spojení s Otcem Nebeským. To není o naučení se, o schopnostech citací textů – to je jen předstupeň pro neznalé a nevědoucí, aby teprve mohli vstoupit na svou vlastní cestu ke svému vlastnímu poznání, pochybování a ověřování.

Pokud se ke své cestě chceme připravit – předem se něco naučit – musíme vědět jak.
To znamená vědět to, co škola neučí. A chtít hledat moudrost.

Poznávání, učení a rozvoj osobnosti

Proces poznávání a učení lze posoudit z několika směrů. Záleží na tom, jakou nyní, v této své inkarnaci, máme svou základní dispozici. Je dobré o tom něco vědět a vědět, jaké jsou naše silné a také slabé stránky. A nejít sám proti sobě. Proti svému „snu života“ (tedy životnímu plánu duše … úkolu).
Tedy v zásadě kráčí o to, zda budeme pouze cvičeným červem v bahně světa, anebo člověkem důstojným pojmenování „potomek boží“ (dcera a syn, dítě boží … člověk).

Každý jedinec má daný počátek a konec své cesty. Konec někdy může být z rozhodnutí vyšší instance změněn. Trasa celé naší cesty životem pak záleží na síle vedení svým vnitřním snem a na naší svobodné vůli, zda svůj životní úkol naplníme. Hlavní náš úkol před námi často bývá úspěšně utajen až do samého konce naší cesty. Kromě toho máme možnost na své cestě splnit mnoho dalších, drobnějších úkolů. Často jako karmický dopad našich dřívějších životů – ať již jako dluhů a odčinění, anebo i „výběr nečekaných úspor“. Něčím projít musíme, zvláště máme-li to připraveno v plánu svého osudu. Ale také hodně toho vůbec nemusíme. Zvláště nemusíme platit cizí karmu, kterou nám někdo přihodil na záda. Lze to vše rázem smazat a spálit, včetně „nezrušitelných smluv“ s „čerty“, pokud v sobě umíme aktivovat božské světlo. My sami! Ne někdo za nás! Přesněji ne my, ale Otec Nebeský – ta nejvyšší instance všech světů – prostřednictvím nás, pokud jej požádáme a otevřeme se mu svým srdcem. A o tom všem je právě tato kniha.

První naše otázka tedy musí být, jaký je náš hlavní životní plán a úkol, který máme splnit. Když právě v okamžiku našeho zrodu, při prvním nádechu svého těla „pijeme z poháru zapomnění“. Někdy to také bývá popisováno jako polibek anděla. Horší však je stav poté, když k nechráněným nově vtěleným duším přichází destrukční entity se svými zájmy a programy a takovému novému človíčkovi naloží na záda k odpracování ještě svou odpornou karmu. Tedy cizí osud. Avšak i toto je řešitelné s užitím světla Otce a energie Božské Matky.

Když toto vše je i není člověku jasné a má se začít učit a připravovat k závěrečnému finále a zkouškám (má na to celý život, celý život je jedna jediná školní třída), musí napřed poznat své možnosti poznávání. A správně a účelně je využít.

Prvotní je vždy všímavost a nezaujaté pozorování. Pak odhalování souvstažností, hledání a porovnávání, vymezení okrajových podmínek, analyzování a také propojení (kvantové jevy), skládání mozaiky poznání. Z toho pak vyplývá i následná možnost použití a využití poznaného a naučeného. Ale bez práce to nikdy nebude. Ani v nebi nelítají pečení holubi do huby. Veškeré popisy ráje jsou pouhá iluze a matoucí přelud.
Ráj totiž je zde, zrovna tak jako i peklo.

Informace a možnosti poznání

Občas zde použiji nepřesně vágní slovo „informace“. Myslím tím jen neutrální stav, přesněji pouze ve smyslu „zprávy“ či spíše balíčku „dat“. Rozhodně ne pravém významu toho slova. Je to důležité vědět – proč tedy žijeme v informační éře.
Viz napřed tyto doplňkové poznámky:

Pozn. 214:
Informace ¹⁸⁹⁾
Je nutno ujasnit pravý význam tohoto slova – neboť všude je to nadužívaný termín – většinou vždy bez chápání jeho smyslu. Bývá to servírováno tak, aby v každém byla vzbuzena emoce, že to je velmi důležité. Opak však jest pravdou. Znamená to někoho ovlivnit … zformovat.
Správné vyjádření smyslu je – předáním někomu konkrétního proudu slov jej vnitřně zformovat v prospěch toho, kdo tento proud slov k němu vyslal. Tedy přeprogramovat něčí myšlení (příjemce informace) a tím docílit i jeho jednání ve prospěch někoho zcela jiného (většinou vysílajícího tu informaci).

Pozn. 215:
Druhý význam pojmu informace z čistě odborně-technické terminologie související s informačními technologiemi pak je … konkrétním zpracováním balíku vstupních dat, popisujících jakýsi výsek reality, vytvořit balíček výstupních dat se zkoncentrovaným obrazem smyslu toho počátečního balíku dat vstupujícího do zpracování. Odpovědět tak tím na konkrétní přesnou otázku týkající se reality popsané původními daty. Ta otázka, přesněji odpověď na ni, má zásadní význam pro příjemce té odpovědi – jinak by to celé nedělal. Pro ostatní to sice možná může být zajímavé … ale oni tu otázku neměli. Takže pro jiné nevědomé (nezúčastněné) je to opět jen pouhý šum, anebo chaos v informačním prostředí.

Pozn. 216:
Takže tedy vše ostatní jsou pouze pouhá data o konkrétním výseku reality (data pravdivá či nepravdivá).
Případně přinášené (zasílané) sdělení s odpovědí. Možná i odpověď na otázku dosud ještě nevyslovenou. Podle míry závažnosti otázky a také důležitosti znalosti správné odpovědi, tyto „zprávy“ doručené v pravý čas dokonce mohou mít cenu i „celých armád“, zvláště když o nich jiný nemá potuchu (citace klasiků).
Zprávy, sdělení, fakta, data, informace … to vše je pokaždé něco zcela a zásadně jiného.

Dnes jsme ve stavu úmyslného přehlcení jalovými „informacemi“. Na to mozek reaguje vypnutím – přestává přicházející tok dat kontrolovat a filtrovat. Málo kdo ví, že v tento okamžik uspání vědomí (ztráta vědomé kontroly nad přicházejícím proudem dat), tehdy je cesta do našeho podvědomí plně otevřená. Vše tam volně vtéká a ukládá se (programuje naše podvědomí), včetně doprovázejících emočních nábojů (ty tomu dodávají vyšší prioritu). Takto jsme tedy zcela bezbranní vůči programům do nás vkládaným – působících v cizí prospěch. Ty následně jednou později ovlivňují naše myšlení a hlavně přimějí nás k jednání proti svému vlastnímu zájmu.

Zároveň s tím jsme přehlceni a neustále hypnotizováni naprosto zbytečnými, nesmyslnými, nekonečnými a dějově roztříštěnými telenovelami. Jejich smysl je … hypnotizováním pomocí televizních frekvencí a prázdným bičováním našich emocí – naši touhu žít svůj vlastní skutečný život nám nahradit pouhým pasivním sledováním virtuálních příběhů (zdánlivých, neexistujících, vymyšlených). Jejich tvorbu s cílem našeho uspání a udržování otroků v klidu zajistí fungující umělá inteligence. Přesně v tom duchu, jak bylo ukázáno na počátku filmové trilogie Matrix. (Smysl onoho zveřejnění pravdy je již otázka jiná, právní … „zločin a trest“.)
Jedná se tedy o naše zhypnotizované vypnutí a „domestikaci druhu“ … přetvoření svobodného myslícího živočišného druhu za psychicky plně ovládaného bezduchého otroka, humanoidního robota.

Lze tedy shrnout
– informace jsou zbraň, namířená proti lidem. Jsou nástrojem řízení lidí. Žijeme v informační válce, v bitvě o ovládnutí našeho mozku – o schopnost svého vlastního myšlení. Pokud vyhrajeme a najdeme a spojíme se s podstatou své duchovní bytosti – zůstaneme člověkem. Jinak se stáváme pouhou biosoučástkou cizího, dálkově ovládaného stroje.

Proti „temným stínům“ lze použít jedině pravdu – její poznání. Ta je však „nahá a škaredá“ … říká nám totiž, jak moc hluboce jsme se mýlili. To pomyšlení málo kdo snese a vydrží. Nicméně osvobozující pravda – ta je u Boha – Prvopočátku – Zdroje všeho. Stačí se jen k němu dostat, o pravdu a pomoc požádat celým svým srdcem.
A učit se myslet, učit se ovládat svou mysl i podvědomí a hledat vědění.
Chce to jen chtít a zbytečně nebloudit.

Základem veškerého poznání je počáteční nečekané „všimnutí si“. Tedy rozpor v poznání (tzv. „kognitivní disonance“) mezi svým dosavadním vnímáním světa a nečekaným pozorováním reality – že něco je náhle „jinak“. Prostě počínají praskat naše „brýle iluzí“, tj. podprogramy myslí zkresleného vnímání a vyhodnocování reality, uložené v našem podvědomí (hlubinné paměti), ty náhle mají poruchu.
Následně realitu můžeme popřít – anebo začít pátrat po její skutečné podobě a hledat, zda náhodou nemusíme začít tak trošku měnit svůj dosavadní pohled na svět (hledat a pátrat).

Ta kognitivní disonance a z toho plynoucí emocionální rozladění psychiky člověka může ve svém výsledku nabýt dopad … od mávnutí rukou a zapomenutí (se zdůvodněním: „asi jsem měl přelud“) … až po velmi těžký psychický šok („totální deziluzi“ – ztrátu veškerých životních jistot). Tento typ šoku patří mezi nejtěžší – oproti poúrazovým šokům má mnohem vyšší smrtelnost (ať již je následný způsob smrti jakýkoliv).

Bez počátečního „všimnutí si“ se žádný pokrok lidstva nikdy nekoná.
Jít za pravdou a tedy jít proti všem, to vyžaduje hodně velkou odvahu.

Poznávání celkového obrazu totiž souvisí i s jeho změnami a možností ovlivnit jejich směřování správným směrem. S rozvojem života, s tvorbou světa. S opětným včleněním se do Univerza.

Mechanická × logická paměť

První charakteristika poznávání (a úhel pohledu) je o převládajícím typu paměti. Mechanická či logická paměť? Každá je zcela jiné kvality a vůbec spolu nemusí souviset, nemusí být propojeny. Každá může nabývat hodnot od nuly až po velmi vysoké maximum. Za jistých okolností může jeden převažující typ paměti částečně suplovat hluboký nedostatek druhého typu paměti. Avšak ideálem je, pokud jsou obě dvě na patřičné výši a schopny vzájemné úzké spolupráce. Pak se jejich účinek místo sčítání násobí. Avšak nic není špatně, neboť pokud si někdo něco úmyslně nezničí sám, pak pro svůj životní úkol mívá ode všeho namíchánu tu správnou míru.
S čím ale tyto dvě různé paměti souvisí?

Mechanická paměť se vztahuje především k pojmům. Pojmenování na základní úrovni. Jak objektů, tak i dějů, postupů. Základ veškerého dalšího základního dorozumívání. To však ještě neznamená, že tomu, co si pamatujeme, musíme rozumět. Ale zopakování něčeho se snadno měří a od zkoušejícího nevyžaduje v podstatě ani jinou hlubší znalost a dovednost. Toto je minimum a zároveň maximum, které se vyžaduje především od otroků. Je to dnešní stav charakterizovaný většinovým školstvím, které dnes je jinak čím dále horší a nevalné úrovně. I zde úroveň neustále klesá (laťka se snižuje). Dnešní generace nezvládají ani 10 % toho, co si dokázali pamatovat naši dědové a babičky. Naplňování této paměti sice rozšiřuje rozhled, avšak nenavyšuje kvalitu. Mluvíme o základní běžně potřebné denní pracovní rutině.

Mechanická paměť tedy prvotně souvisí se základními pojmy, kvantifikací datové zásoby. Souvisí s elementárním domluvením se na základní biologické a společenské úrovni. Bez problémů ji mají a také zvládají dokonce i zvířata. Na této paměti staví svou existenci především konzervativní osobnosti. Jejich úlohou bývá udržovat dosavadní rovnováhu a zajišťovat každodenní rutinní provoz. Postupem času se však konzervativci většinou stávají brzdou vývoje a pokroku a vedou ke zkáze firem, obcí, národů. Zvláště při nechápání změn podmínek vývoje společnosti. Vyznačují se dogmatickým lpěním na postupech, které sice kdysi byly dobré, ale dnes se již staly brzdou a ve skutečnosti již škodí.

Mechanická paměť navíc úzce souvisí s prvním propojením ducha na hmotu těla – řečí. Řeč jako taková, původní univerzální je přímo programově uložena v oněch „nadbytečných“ asi 80 % struktury kódu šroubovice DNA (tzv. nekódovaná). Tam je uložena celá struktura řeči – univerzální jazyk pro dorozumívání se po celém vesmíru. Ale zde ve velmi ranném dětství je nutné k tomu teprve napojit naše zvukové symboly a významové asociace pro komunikaci zde v naší materii. To řeší každá bytost, každý jedinec již v prvních létech svého života.

Mechanická paměť je velmi důležitá pro předávání kulturního dědictví dané společnosti – především v tom nejmladším věku. Předávají se pojmy a základní významy, mravy a morálka společnosti, schopnost domluvení se a porozumění – jak mezi lidmi, tak i možnost spirituálního a mystického spojení. Pokud se v tomto období začnou do paměti človíčka míchat cizí slova (tedy ne-mateřský jazyk) – vzniká chaos v mysli a dochází ke ztrátě schopnosti „komunikace s nebesy“ a hlavně k přerušení rodových kořenů. Po ztrátě rodového ukotvení z jedince později zbude již jen třtina ve větru – otrok kohokoliv.

Navíc již dávno (v minulém století) byly vypracovány postupy na úspěšné mazání mechanické paměti a to jak v měřítku jednotlivců, tak i paměti společnosti, celých národů. Především prostřednictvím infiltrace cizího a ničením svého vlastního rodného jazyka. To je vždy počátek budoucí destrukce.

Logická paměť oproti tomu je o něčem zcela jiném. Je úzce spjata s dalším rozvojem osobnosti, především myšlením a poznáváním. Všímá si vazeb mezi objekty a jevy, a to nejen vazeb triviálně zřejmých (to je obsaženo vlastně i v základu mechanické paměti), ale pracuje také již s tím, co na první pohled až tak zřejmé není. Ve svém základě tato logická paměť tedy staví na požadavku jisté úrovně předchozího naplnění mechanické paměti. Logická paměť pracuje s již dříve zvládnutými pojmy (termíny).

Logická paměť však souvisí více se schopností kvalifikování. Je podmínkou pro odhalení kauzálnosti jevů. Se schopností všímat si, porovnávat, uvažovat, analyzovat situaci z různých úhlů pohledu, vytvářet závěry a ověřovat. Je základ budoucí schopnosti hledat řešení v nových a změněných podmínkách. S využitím analogie pak pomáhá nalézat správnou cestu k řešení i v situacích nových, dosud zcela nepopsaných. Je kreativní, konstrukční, učí hledat další a neotřelá řešení. Zvedá inteligenci svého nositele. Do života přináší mnohem více možností, než jen užívání čistě mechanické paměti. Tvoří základ geniality objevitelů. Ti, kteří lidstvo v čemkoliv někdy posunuli vpřed, vždy měli tuto paměť mnohem rozvinutější, než byl průměr.

Bohužel její rozvoj je značně individuální záležitost a není tak snadné ji rozvíjet a především měřit. Jak má učitel posuzovat a známkovat, zvláště pokud žák vymyslí postup na vyšší úrovni, než na jaké je schopen uvažovat sám jeho učitel?

Z hlediska potřeb společnosti – přestože jsou pro společnost takoví lidé velkým přínosem, tak se systém tyto osoby snaží potlačit. Neboť pro své znalosti jsou hůře ovladatelní a schopni odhalit chyby a také lži a ohrozit tak pijavice ovládající společnost. Prostě narušují klid zahnívající vrchnosti. Mohou ostatním nevědomým poskytnout příklad k neposlušnosti, odhalit cestu ke svobodě. Proto také často bývají pod zesíleným dohledem.

Na této paměti také staví „paměť národa“. Běda národu, který si tuto paměť nechá odebrat a nahradit ji mechanickou pamětí importovanou mu cizím dobyvačným vládcem. Neboť právě dějinná logická paměť úzce souvisí se správným výkladem minulosti. A minulost tvoří budoucnost. Minulost je ovládána a deformována dnešním vládcem, neboť si tak zajišťuje svou budoucnost (George Orwell).

Pro lidstvo je přímo životně nutné udržovat a rozvíjet právě tuto svou společnou dějinnou paměť. Nenechat si ji přeprogramovat médii pracujícími v prospěch dosavadních satanistických vládců a jejich úředních posluhovačů.

Pozn. 217:
Měl jsem kdysi studenta, který měl dokonalou audio i video paměť. Bohužel logickou paměť nulovou. Při vyvolání plynně opakoval kterékoliv učivo přesně tak, jak bylo řečeno. Bohužel nikdy ne k položené otázce. V principu – přestože mluvil, vlastně ani netušil, co a o čem to mluví. Protože si tohoto nedostatku nebyl vědom, tak přes všechny snahy a jinak vysokou suverenitu svého jednání a chování, k maturitě prostě nedospěl.

Pozn. 218:
Také jsem znal člověka majícího značný problém s mechanickou pamětí (slabý autismus na určitý okruh vjemů), tedy problém s mechanickým vybavováním. Protože si toho byl vědom, vyhýbal se úkolům založených na tomto principu. Jakmile se mu však podařilo najít mezi dílčími objekty logické souvztažnosti, rázem mohl využít svou silnou stránku (logickou paměť) a pamatovat si vysoké složitosti a hlavně vazby. To mu umožňovalo složité úkoly vždy správně „rozmotat“ a díky vyšší míře intuice také nalézat i nová netradiční řešení. I když z důvodu horší mechanické paměti byl oproti jiným lidem pomalejší.

Mechanická paměť tedy umožňuje pamatování si velkého množství střípků znalostí a kdykoliv je vytáhnout k potřebě, ale nedokáže složit komplikovanější mozaiku reality. Mechanická paměť je tedy hromada kaménků v kaleidoskopu, často ve slabě a špatně uspořádaném obrazu.
Logická paměť je schopna nalézáním souvztažností v té kupě barevných sklíček najít obraz fungování systému a i jádra problémů, ke kterým nečekaně dochází, protože jiní je nevidí.

Tedy zatím co mechanická paměť je nanejvýše jen trochu setříděný statistický souhrn dat o realitě, tak logická paměť o vztazích mezi prvky datové množiny umožňuje tato data poskládat do jakéhosi obrazu fungování konkrétního výřezu reality. Neboť skládá mozaiku dějů, funkcí, vztahů. Je schopná se dopracovat jak k obrazu vnitřního mechanismu fungování uvnitř dané podmnožiny, tak i k jejím hraničním funkcím vůči sousedním podmnožinám, a nakonec i k funkci dané podmnožiny v rámci celé nadmnožiny – tedy objevit realitu mnohem vyššího řádu. Navíc často umožňuje použít jiný úhel pohledu a odhalit tak i jinou strukturu, čehož si dříve jiní nevšimli, ale může to být brzy důležité.

Pozn. 219:
Pozor, toto výše je napsáno a platí o fungování logické paměti!
To vůbec nesouvisí s logickým uvažováním „mužské“ levé mozkové hemisféry, která velmi často vede k těžkým omylům. Ta se totiž většinou distancuje od pravé mozkové hemisféry charakteristické vyšší mírou intuice.
Zatím co intuice (šestý smysl) je naopak schopna logickou paměť mnohem lépe využít.

Pozn. 220:
Ten zdánlivý „rozpor“ mezi „logickou pamětí“ a „logickým myšlením“ je snadno vysvětlitelný.
To „mužské logické uvažování“ obrazně souvisí s mikroprocesorem počítače. Asi jako když má v pořádku pouze zabudovaný matematický koprocesor, ale v hlavní části má procesor někde závadu (poruchu v obvodech). Tedy je to pouze o zpracování protékajících dat na cestě od vstupu k výstupu.

Oproti tomu ty dvě rozdílně se chovající paměti mají své technické zobrazení (obdobu) v uspořádání souborů na discích tzv. „expertních počítačů“. Což jsou vlastně obyčejné počítače určené k práci v režimu tzv. „expertního výpočetního systému“. Což je databázový balík programů, který na rozdíl od běžných databází pracuje se dvěma diametrálně odlišnými bázemi dat (uloženými ve zdánlivě nezávislých odděleních). Jedna z nich je obvyklá báze dat (pojmů a jejich objektových charakteristik) a druhá pak je báze potenciálně možných logických operací s oněmi daty nižší úrovně. A takový programový komplet, když je naplněn svými daty konkrétního oboru, ten pak ve spolupráci s odborníkem nahradí i tým specialistů - expertů různého zaměření. Prostě profilovaná „umělá inteligence“ do kufříčku.
Ale jinak to bylo o uspořádání a funkci paměťových souborů zcela různého uspořádání a různých datových souvztažností.
Tedy ještě jednou:
Mechanická paměť odpovídá pouhé plné i rozsáhlé statistické bázi dat částečně setříděných, jinak víceméně s vnitřním chaosem. Typ „najdi a rychle podej“ a nic více po mě nechtějte.
Logická paměť pak představuje k té první datové základně druhý vyšší datový balík souvztažností mezi základními daty té nižší úrovně. Ten pak umožňuje jejich mnohem účinnější přeskládání a vytěžení – tedy řešení mnohem náročnějších úkolů (hledání odpovědí na složitější otázky). Prostě když se ví, co se hledá, snadněji a rychleji a jiným způsobem se nalezne – i bez dlouhého přesívání celých kopců hlušiny.

Mozaika × kamének

Druhý rozdílný přístup k poznávání světa a čehokoliv spočívá ve schopnosti nadhledu a rozhledu oproti vidění pouze detailu. Tedy poznávání od celku k detailům, či cesta od mnoha detailů k celku? Opět je ideálem, když člověk plně ovládá oboje a ve vzájemném souladu. Pak je mu opět otevřena cesta ke genialitě. Obě, v zásadě odlišné metody, mají svá pro i proti, výhody i nevýhody a jsou obě potřebné a ovlivňují se. Opět je špatné, pokud výrazně převládá jen jedna varianta vnímání – opět nás to přivede do slepých uliček.

Základním principem náhledu je, že realita (mozaika života) se skládá z jakýchsi základních kostiček. Někteří jsou schopni vidět mozaiku, tedy celkový obraz a nevnímají dílčí části a jejich souvislosti, jiní vidí pouze samostatné kostičky a nejsou schopni vidět celek. Souvisí to hodně i s jejich dosavadní životní průpravou (filtrem vidění … brýle iluzí … programy myšlení uložené do podvědomí v cizí prospěch). Tedy k čemu je v korporátním školství připravovali.¹⁹⁰⁾ Na otroka, či otroka připravovaného na dráhu „dozorce otroků“ … tedy tzv. „vrchnost“.¹⁹¹⁾ Tedy opět pouze jen otrok, byť s větším kusem chleba, za který se mu vyplatí zaprodat kamarády i duši.

Základní programovací techniky pro toto používají pojem řešení problému „shora dolů“, tzv. technika dekompozice, anebo řešení „zezdola nahoru“, technika skládání modulů. Který postup je v daném případě „rychlejší“ a s jakou mírou chybovosti a také výší nákladů, to závisí na míře složitosti problému (zadání).

Technika poznávání kostiček je opět základní metodou. Zde se staví základní elementy, „cihly“ budoucí stavby. Bez nich to nepůjde. Nelze plánovat stavbu domu, když nebudeme mít a znát základní suroviny a polotovary. A ty je nutné mít zpracované, dobře poznané! Opět je to o rutině, o dobře a kvalitně provedené odborné práci na daném dílčím úseku. Špatně položená cihla může zničit celý dům. Jedna jediná, opačně namontovaná součástka zničila raketoplán. Ale pouhé znalosti cihel jsou také málo, když je nutné stavět katedrálu.

Tedy někdo k tomu, aby poznal studovaný obor, musí zvládnout mnoho příkladů, naučit se rutinně zpracovávat značné množství základních postupů. Teprve až pak později mu v mysli sepnou informace a vědění o celku. Jeho síla a přednost však nespočívá ve tvorbě koncepcí a celkových řešeních, nýbrž v běžných rutinách, kde zajistí všechno, co je potřebné pro dobrou funkci jeho díla ve vyšším celku . Je detailista, vidí a hlídá blízké souvislosti, nevidí a nemusí umět vidět nadřazený vyšší celek, také většinou nepochopí jeho smysl. Jeho schopnosti a dovednosti na vyšší úkol prostě nestačí.

Tento postup poznávání od detailů k celku je důkladný, avšak dlouhý. Dlouho není vidět celek. Někdo však třeba ani nemá vidět celek, neboť to má zajistit někdo další.¹⁹²⁾

Oproti tomu druhý případ – nadhled, má výhodu poznání celé mozaiky, celé struktury a schopnost koncepční práce na větších celcích. Takový člověk bývá schopen poznat a definovat potřebné vztahy mezi jednotlivými kostičkami pro dosažení celku. Je to již vyšší stupeň poznávání a vyžaduje vždy alespoň rámcové poznání všech dílčích kamenů stavby. Právě z tohoto úhlu pohledu, tedy zajištění jejich součinnosti v rámci celku. Je to tedy jiná kvalita poznávání a není povrchní. Na dotažení oněch detailů (dílčích úkolů) pak jsou právě oni specialisté spolupracující na témže díle.

Zde bývá skryto jedno velké nebezpečí. Platí jak pro studenty, tak i později pro lidi ve vysokých funkcích. Často dobře neznají všechny kameny celé stavby – mnohdy o nich nemají ani ponětí. Běžné úlohy praxe pak sice jsou schopni uřídit, ani však netuší, kolik kardinálních chyb za ně odstranili „ti bezejmenní dole“. Avšak z neznalosti kritických vazeb mezi detaily často učiní chybná rozhodnutí s pozdějším fatálním dopadem. Bohužel si to většinou ani neuvědomí. Často a především v důsledku svého mocně vyvinutého a deformovaného ega a z toho plynoucí následné povýšené samolibosti, v důsledku jejich společenského postavení. Začínají věřit ve svou neomylnost a nedbají a nevšímají si vysílaných varovných signálů od detailistů. Pak již je jen krůček k zániku dosud prosperující firmy. A při tom by stačilo jen málo. Na stole „velkého manažera“ před svýma očima neustále mít nápis:
„Jak je to možné, že to stále ještě všechno funguje, přestože to řídím?“

Bez ohledu na obě varianty metody poznávání skutečnosti sem k nim ještě patří tomu všemu nadřazená, vzácná vyšší schopnost vidět a pochopit smysl celé mozaiky a i její postavení v celé obrazové „galerii“. Toto poznání je pro další posun lidstva ještě mnohem významnější. To však vyžaduje jak schopnost pracovat s detaily, tak zároveň i s celkem a uvědomovat si a poznávat i jiné mozaiky života a spojovat je do vyšších celků. A tuto dovednost také stále rozvíjet. Tedy ovládat schopnost vidět dopředu a dále, než je třeba jen okamžité zvýšení zisku. Je to člověk „renesančního rozhledu, znalostí a dovedností“. Se schopností práce v mnoha různých oborech.

Sem kdysi směřovala příprava a výcvik nejtalentovanějších osobností starověku. Zasvěcenců nejvyšších tajemství. Duší – osobností tak vyspělých, že po ukončení svého výcviku se sami stávali učiteli svých učitelů, pouhých to strážců a přenašečů oněch hlubokých tajemství (kterým oni sami nerozuměli). Toto nebyl výcvik nejvyšších úředníků, ti se sem, k tomuto tématu, během svých studiích ani nedostali. Prostě jim na to scházel potenciál, jejich duše ještě nebyla dostatečně vyspělá. Talentové zkoušky přístupu k těmto zasvěcením a znalostem si řídila ta nejvyšší možná instance, Otec Všehomíra. Ti, kteří se sem jen přiblížili, mohli být nejvýše jen pouhými králi, velekněžími-obřadníky. Avšak nic víc. K vyšší úrovni vědění (a spojení s Otcem Nebeským) totiž díky svému deformovanému egu – prostě již nedosahovali.

Avšak zájem vládců stínů a inverzního vesmíru je – všemi prostředky potlačit takovéto nejzazší možné lidské poznání. Proto systém „vlády neschopných“ nad lidmi atomizoval poznávání na pouhé dílčí úlomky, kostičky.¹⁹³⁾ A tomu také celý výchovný a vzdělávací (školský) systém byl přizpůsoben. Co nejužší specializace a zahlcení nedůležitými detaily, včetně likvidace nadhledu a kritického myšlení. Dnes k tomu přibylo i požadované a prosazované prudké snížení minimálního rozsahu znalostí absolventů všech škol – po celém světě. Ztráta komplexního poznávání a ztráta smyslu života. Uzavření lidí do osamění jejich psychiky v umělé kleci jejich mysli závadnými a destrukčními programy. Jejich zahlcení přemírou zbytečných informací o ničem, aby neměli čas přemýšlet, nekladli si otázky a nezačali na ně hledat odpovědi – a hlavně aby se jejich zjištění (odpovědi) poté ztratily v onom informačním šumu. Králík upoutaný ve své kleci obrazovkou televize je snadno ovladatelný a hlavně nebude přemýšlet o souvislostech, o poutech svého otroctví (ekonomického). Jednoúčelová součástka, kterou je možné po krátké době opotřebení nahradit, vyměnit a vyhodit na smetiště. Ideální spotřební styl.
K čemu však je dobrý a potřebný – spotřební styl života?
Je právě toto smyslem života?

Pokud lidstvo vytvoří stroj na vše, který bude za člověka i myslet, tvořit a dokonce i žít, pak opravdu již člověk není k ničemu potřebný. Pouze na maso – jako kuřata. Jenom na to a již na nic víc!

Vnímání a možnosti poznávání a učení
audio × video × prožitkové × intuitivní

Poznávání světa lidmi souvisí také ještě se způsobem přijímání, zpracováním a vstřebáváním poznatků a dat. Každý musí poznat své základní dispozice a ty pak může rozvíjet. Může na tom stavět. Pokud mu však jsou vědomosti předávány jiným stylem, protože je to „nařízená školní metodika“, většinou učivo nezvládne. Přitom může být talentem vyšší úrovně než sami jeho učitelé.

Tato problematika souvisí s nastavením vstupů vnímání jedince. Jaký je jeho dominantní informační (datový) vstupní kanál do jeho systému. Informace na jiných kanálech pak nevnímá. A protože se je nenaučí jinak zpracovávat, tak je ignoruje. Ale i to, co umí a zná, to pak není schopen komplexně předat. A když pak budou dva takoví jedinci o čemkoliv diskutovat a každý „funguje“ na jiném informačně-komunikačním kanálu, nikdy se nemohou domluvit.
Opravdu nemohou? A co přímý přenos myšlenek z mozku na mozek – technika ovládaná talentovanými jedinci. A co pak navíc metoda přímé komunikace s entitami jiného druhu – zvířaty, rostlinami, kameny, ale také třeba i ufouny? Ale toto je již opravdu mimo oblast pochopitelnou současnou zapšklou a zatuchlou vědou. „Vědou“ placenou za to, že takové otázky prostě nevzniknou. A kdyby přeci jen, tak budou důrazně zameteny se stolu do zapomnění.¹⁹⁴⁾

Audio-preference vstupu informací je jedna z klasických a propracovaných školních metod. Zvláště přináší úspěch při požadavku pouhého memorování textů a vztahuje se především k mechanické paměti.

Video-preference vnímání umožňuje zpracovat mnohem více informací v jednom okamžiku. Informací jak o předmětech, tak i o vztazích mezi nimi. Oslovuje jak mechanickou, tak i logickou paměť. Toto je ona názorná výuka bratra Jana Ámose. Spolu s memorováním, tedy v kombinaci s audiokanálem a i všemi ostatními smysly … tato technika pozvedla lidského ducha podstatně výše – k pochopení.
V kombinaci!
Pokus o náhradu mluveného slova – řeči, má totiž za následek ztrátu základu myšlení, tedy pojmů. Pak následuje prudká degradace všech dalších a souvisejících schopností jedince – vznikne z něj jen cvičená opice. Bez neustálého memorování, tedy i slovního opakování a vyjádření zvládaného poznání, se v žádném případě prostě nelze obejít!

Rozvoj těchto metod působení na lidský mozek tedy vedl k rozšíření možností poznávání. A umožnil rozvoj talentům jak typu „analýza kostiček“, tak i „tvorby nových koncepcí“. Stály tedy za prudkým rozvojem lidského poznání, věd i techniky.
Jenom ne za potřebným rozvojem lidského ducha.
Jenže vše rovněž bývá také zneužitelné. Dnes již dávno jsou zvládnuty a také hromadně uplatňovány tyto spojené audio-video technologie především pro ovládání myšlení lidí, jejich programování a následného ovládání jednání lidí v cizí prospěch. Reklamou na kdejaké smetí počínaje, přes neustálé vymývání paměti národů, až k „demokraticky zmanipulovaným“ volbám svých dozorců, a nástupu represivního výkonného mocenského aparátu zotročovatelů konče.

Jenže rozvoj těchto metod byl úspěšný také s užitím jednoho, tehdy nepopisovaného efektu užívaného ve vzdělávací praxi. Byl tak samozřejmý a užívaný, že vůbec ani nestálo zato se jím zabývat. Je to právě ten nepovšimnutý třetí způsob přijímání informací – prožitek. Současné komplexní přijetí vjemů ne jen smysly (včetně tělem, tedy hmatem), ale i jejich kompletní fyzické, intelektuální a emocionální zpracování. Dnes se ukazuje, že právě prožitek je mnohem více rozhodující a pro lidstvo budoucnosti důležitější, než vše ostatní. Má svá specifika a lze jej rozvíjet, trénovat. Samozřejmě nutná je i potřebná míra predispozice.¹⁹⁵⁾

Pozn. 221:
Aby se zabránilo právě i tomuto způsobu učení a rozvoje lidských bytostí, včetně jejich socializace, bylo v průběhu let vymyšleno a v roce 2020 hromadně všude do škol nasazeno tzv. „distanční vzdělávání“. Záruka – že nikdo se nic nenaučí, a pokud by i takový dojem někdo měl, že ano - bude v životě a k čemukoliv naprosto nepoužitelný, nepotřebný. Nejvýše když prokáže jistou manuální zručnost a schopnost poslechnout svého dozorce.

Pozn. 222:
Schopnost lidského mozku se cokoliv důležitého pro život naučit je limitována časovými okny učení. Na získání a účinné vstřebání („vsáknutí“ a ukotvení) vždy konkrétního balíčku vědomostí a dovedností na konkrétním stupni rutinního zvládnutí, tedy uložení do hlubších vrstev hlubinné paměti je vyhrazeno vždy jen vymezené období věku dítěte. Věku ani ne tak fyzického, jako spíše jeho mozkové zralosti, schopnosti vnímání a komplexního zpracování všeho prožitého.

Pozn. 223:
Zrakem o svém okolí přijímá člověk nejvíce informací. Nejvíce chybujícím lidským smyslem však je právě zrak! V podstatě a paradoxně – zrakem neustále zásobujeme (zahlcujeme) mozek lživými informacemi.

Hlavní problém dnešní školy je naprostá absence rukou psaných poznámek.
Nemá smysl dávat žákům více poznatků, videí …, když stejně nejsou schopni to vše vstřebat a neumí informaci přijmout a zpracovat. A pokud náhodou ano, tak ji stejně již nikdy nedostanou z hlavy ven. Nikdo žáky neučí, jak se mají učit a také myslet. A klást si otázky a hledat na ně odpovědi. A také co to ono neustále proklamované „učit se z hodiny na hodinu“, co to vlastně správně znamená? Jak se to správně dělá, umět a naučit se potřebné učivo bez vynaložení nadměrného úsilí a trvale je upevnit? A hlavně umět aktivně pracovat s vlastním mozkem a vědět, jak se to lze snadno naučit. Vždyť to neznají ani jejich učitelé, ba ani na pedagogických fakultách se to neučí!

Celé tajemství spočívá v tom, že viděné a slyšené musí projít mozkem a teprve zpracované, vlastní myšlenky, musí být vlastními prsty zaznamenány na nosné médium – papír! Ne do klávesnice, neboť ta je neosobní. Vlastnoruční záznam perem je prožitkový záznam mozku. Krátký pohled na vlastnoruční text i bez dlouhého čtení rázem oživí všechny paměťové stopy onoho prožitku. To je „úhelný“ kámen, na němž lze stavět každý další úspěch. Jenom na něm!
Klávesnice patří stroji a tištěný, či na monitoru zobrazený text, ten již je cizí a stejně nesrozumitelný, jako cokoliv jiného. Jeho jediný smysl pak je – po odmemorování při zkoušení a po známkování jej ihned na další hodinu zapomenout.

Staré zlaté kantorské pravidlo říká, že nic nezůstane v hlavě, co neprošlo celým tělem a všemi smysly, nejen dovnitř, ale … až ven. Jak ústy (musí být vysloveno), tak i prsty (osobní psaní poznámek vlastní rukou).
Pokud tohoto není, pak platí známé rčení:
„Viděl – zapomněl.“
„Jedním uchem tam, druhým uchem ven.“

Zde je právě ukryt ten problém, proč přes všechno úsilí učitelů a technické vybavení škol a také celkovou dispozici měnícího se prostředí v morfologickém poli planety a přes obrovský potenciál včetně probíhajících změn v lidské DNA, se kterým ty nové nejmladší generace přišly na svět, současní žáci nedosahují ani zlomku schopností svých dědů a babiček. Výmaz vnitřní odpovědnosti za sebe, naprogramované nevnímání až ignorování učitele, přesycenost prostředí smetím a informačním šumem o nesmyslech, virtuální náhrada vlastních prožitků. A likvidace tréninku praktických výstupů ve prospěch nalévání stále většího množství nepotřebných detailů do mozků žáků. A také roztříštění schopností vnímání i čtení na co nejmenší střípky. Jen maximálně na délku jedné sms věty v mobilu, která ani není důležitá, neboť v zástupu je již dalších padesát naprosto nedůležitých „štěknutí mobilů“ … o ničem.
Bohaprázdné tvrzení: „neučte se všechno … všechno potřebné si najdete na internetu“ … jenže oni ani nevědí, co by měli hledat a kde by to měli hledat a proč by to vlastně měli hledat! A pokud něco najdou – stejně neví, co to našli a co by s tím měli dělat a jak jim to může být dobré.

Právě ona schopnost vnitřního prožitku a s ním související rozvoj správného hodnocení a myšlení vždy byla a stále i je – klíčová. Jak pro vlastní učení se, tak i pro vnímání a poznávání. Toto byla vždy ona vstupenka k nejhlubším tajemstvím lidstva. Ku rozvinutí nejsilnějšího potenciálu v člověku, k zázrakům. Rozvinutí zázračných schopností, magických sil, po kterých každá duše touží. Otevření přístupu k informacím celého kosmu. Komunikace s architektem Univerza – Otcem Veškerenstva.

Prožitkové vnímání je vnímání celým tělem a v celém těle. Spojené s vnitřním pozorováním. Tedy ne pouze prostřednictvím zbývajících smyslů (hmat, chuť, čich). Jako vyšší způsob a přímá komunikace s mozkem samozřejmě také využívá video a audio signál (zrak a sluch). Zároveň je to meditační ladění, tedy spojení s vnímáním energií a informací, spojení s vlastní duší. Zde se také otevírá onen často zmiňovaný šestý smysl – intuice, která je nás schopna posunout na tu „správnou kolej“ vedoucí k cíli našeho hledání.

A s tím pak vlastně velmi úzce souvisí další, vlastně již čtvrtá možnost příjmu „informací“. Je velice komplexní – avšak vyžaduje i komplexní otevření schopností jemného, tzv. mimosmyslového vnímání.¹⁹⁶⁾ I když se o tom oficiálně ve „slušných kruzích“ nesmí mluvit (společnost, náboženství a především „oficiální placená věda“). Mluvíme o telepatické komunikaci. Přímo z mozku na mozek, z podvědomí do podvědomí. Nic není nemožné, je to jen o posunu hranic, které jsme si sami nechali vymezit a omezit.
Ale i tato možnost komunikace mezi lidmi probíhá, i když na nevědomé úrovni. Asi tak na 50 % veškeré naší komunikace. Že si tam takto do naší hlubinné paměti necháváme nahrávat pouze smetí a programy škodící našemu myšlení a celou schopnost této komunikace jinak potlačit … to již je naše vina. A pokud to lze vyčistit – musí to učinit jen a pouze člověk sám (byť s návodem a dopomocí) – jenom musí on sám chtít.

Žádný z těchto typů komunikačních kanálů nebývá u běžného zdravého člověka zcela vyhraněn, upřednostněn a jiný zcela potlačen. Vzájemně se prolínají a každému jsou selektivně namíchány v různém poměru podle objektů vnímání. Pokud se zrovna nejedná o některé typy dys-poruch, kterými se zabývají speciální pedagogiky. Tyto poruchy mohou být i vrozené – velmi malé procento. Dnes ale jsou, bohužel, uměle vytvořené – nekorektním zásahem do mladých rozvíjejících se organismů – očkováním ve prospěch ještě větších zisků farmaceutické mafie.

Dnešní žáci však neumí vidět, neumí naslouchat, mozek mají vypnutý.
Jen se domnívají, že mají nárok na vynikající známky a ty prostě dostat musí. Učení se – to ve smlouvě (v jejich mysli) přeci není – oni si mají jen přijít pro odměnu za obtěžující docházku. Nevědí, že známka je ohodnocení kvality jejich úsilí, mírou zvládnutí učiva, dovedností a schopností. Pokud tedy nezvládají, je přeci povinností školy snížit množství učiva, snížit laťku pro opětné dosažení dobrých známek. Takto to liberasti přeci požadují.

Záznam MP3 přednášky v mobilu (kterou stejně nikdy neposlouchají), fotografie tabule ve třídě (vždyť to už jednou viděli, tak proč by se na to měli dívat ještě jednou, když tomu stejně tehdy vůbec nerozuměli) a kopie cizích poznámek (kdo by četl ty dlouhé texty, a ještě nad tím myslel a pamatovat si ??) – vždyť pro školní známku takto učinili již maximum.
Nenastala již náhodu doba, kdy místo žáků má učitel hodnotit a známkovat „chytrost“ kopírek a obsah fotoaparátů a audiozáznamníků, mobilů? Žáci jsou nedůležití, to je jen obsluha, pouzí nosiči. Neboť průmysl dosud ještě nevybavil jejich mobily samostatným autonomním dopravním systémem. Nicméně již se na tomto úkolu ve vývojových laboratořích pracuje – to není vtip, to je bohužel současná realita, stav degradace lidského živočišného druhu!

Následuje: Sestavy cvičení

Kapitola předchozí: Zpevnění aury

Vysvětlivky pod čarou:

189) … Informace bývají většinou vysílány právě pro něčí úmyslné zmatení. Pro člověka jsou mnohem důležitější pravdivé zprávy a fakta (včetně jejich podrobností).

190) … Žijeme opět v období konečné fáze vývoje lidstva, v období „maturity“ všech. Buď zkoušky složíme a tentokrát projdeme, anebo opět zmizíme z povrchu Země – jako již několikrát. Sami se zničíme.
Jsme před konečnou fází – přechodu na globální fašisticko-otrokářský systém hlídaný umělou inteligencí. Kde člověk je již jen pouhou součástkou ve „stroji“ složeném z „obchodních“ a tedy i obchodovatelných celků. I člověk je podle „práva“ již jen pouhou obchodovanou položkou – pouhý fiktivní zaknihovaný vlastnický dokument s připojeným „živým mluvícím dobytčetem“.
A tuto úlohu plní i veškeré školství – příprava a výchova nevědomého dobytčete – „kvalifikovaného spotřebitele“. To je fakt, ať se nám to líbí anebo nelíbí.
To však již je na zcela jinou knihu – o řízení světa ďáblem.

191) … Hlavní iluzí vnucenou všem je, že celek je řízen lidmi a ti jsou společensky rozvrstveni podle úrovně svých schopností. Tedy pracující a vrchnost. A každý se má snažit posunout se po té hierarchické pyramidě výše a proto až do úmoru pracovat. A pak se jednou prý bude mít lépe.
Není to tak. I ten na vrcholu je jen otrok něčí cizí vůle (kdykoliv snadno vyměnitelný). I když má plnější talíř a „iluzi moci“ … i on je jen otrok, byť se zlatým bičem. Ani on však neví a nevidí vše – to je základ moci toho, kdo vládne z pozadí: „vládnout a nebýt viděn!“

192) … Dříve se mluvilo o „dělbě práce“. Je to špatný a úmyslně zavádějící termín pro řízení davů „temným stínem z pozadí“. Správněji bychom měli mluvit o „zespolečenštění práce“.

193) … Setkal jsem se s naprosto výstižnou charakteristikou a nelze ji bez ztráty jasnosti vyjádřit jinak, než přesnou citací:
„Odborník ví vše o hovně, o všem pak ví již jenom to hovno.“

194) … Toto smí ovládat přeci jen ten, kdo pomocí tohoto právě ovládá veškeré lidstvo.
Každý jiný by jej pak mohl v jeho moci a nadvládě snadno ohrozit.
(Anebo snad ne? Že to není náš sen, cíl a program, žít pod nadvládou teroru?)
Síla teroristy spočívá vždy pouze v bezbrannosti a bezradnosti jím ovládaných rukojmích.

195) … Dnes proklamovaný, tzv. e-learning, je jen směšný pokus o další „šou“, ale pro poznávání a vzdělávání význam nemá. Je to pouze obchod zahlcující svět velkým množství jinak bezcenných „certifikátů o …“
Jedince však nic nenaučí, nejvýše vycvičí dalšího papouška do klece. V době existence programů, které jsou schopny rychlého generování náhodných, vysoce odborných a těžko uchopitelných textů na jakékoliv téma, které nelze ani přečíst, tím už vůbec ne náležitě posoudit a zhodnotit, takové vzdělání bez fyzické přítomnosti osoby učitele opravdu postrádá jakýkoliv smysl!
Nejvíce informací se mezi učitelem a žákem může přenést přímo z mozku na mozek. Pokud jej oba dva ovládají a žák si ten svůj mozek před učitelem neuzamkne (toto umí každý žák). Samozřejmě – procesu učení se zúčastní celé tělo.

196) … Někdy se užívá i pojem „extrasensorického“ … neboť příjem i zpracování signálů probíhá zcela mimo dosud „vědou registrované smysly“. Informace vstupují přímo do podvědomí. Jedině naše podvědomí je schopno přímé komunikace s „nadvědomím“. A bohužel, většina lidí má uzamčen přístup ke svému podvědomí – strachem.

Motto:
Jednou vyzkoušet je lepší než o tom stokrát číst.