CZS - Varování

Zveřejněno: 14.12.2023
Poslední korektura: 09.04.2024

Slovo ke všem vykladačům písem svatých

Motto:
Je zajímavé, že každý kritik ví, jak to autor měl „správně“ udělat, vytvořit, sepsat. Proč to tedy on sám neudělal a dříve nepředvedl, nevytvořil? Nejvíce vždy vysvětluje, jak je to či ono nutné „správně“ chápat především ten, kdo si o něčem pouze četl, avšak nic neprožil, nepochopil. A hlavně nepochybuje o „svém vědění“ a správnosti svého názoru. Protože svou sečtělost zaměňuje a vydává za „moudrost zkušenosti“. Aby vzbudil „zdání učenosti“, svá tvrzení dokládá hromadou citací starých autorit (ty se mu již nemohou bránit) a lpí na pouhých písmencích (i tiskových chybách), místo hledání ducha oné myšlenky. Jako by tím odlesk jejich světla mohl na něj dopadnout a posvětit jej. To je však velký omyl. Aby mohl prozřít, pochopit myšlenky všech těch autorů, na které tak rád poukazuje, musí již sám uvnitř sebe sama hořet touhou po světle vlastního poznání, po vlastním zážitku, sám za ním jít a pracovat na něm.
Teprve pak z nebes přijde paprsek poznání.
Krátký záblesk, který zná prorok – vyvrhel.
Kdo ten záblesk zažil, tomu je mínění samolibých mocných vždy již jen u p.....
A začíná bořit iluze, stává se nepohodlným.

Návod k cestě byl sepsán a je dán každému, kdo podle něj chce vyzkoušet jít a „po hvězdách“ se procházet. Stačí i jen chvíli podle něj jít a pak se vrátit zpět domů. Doma pak ve všedním a každodenním reálu poté chvíli pozorovat, jaké dary jsme si z cesty vlastně přinesli. Třeba i jen „příjemný zážitek z dovolené“ od všedních dnů. Třeba tam někdy pojedeme zas. A třebas tam začneme pravidelně létat. Neboť každý má svůj individuální plán své životní pouti tímto světem a nikdo nemá právo mu trasu měnit, cestu nařizovat.
Avšak bez přímé osobní zkušenosti nikdy nic nepoznáme. Budeme vědět pouze to, co nám ukazují lživé obrázky duchovních „cestovních kanceláří“. Kdo však někdy kráčel po zemi svýma nohama, namísto jízdy uzavřeným autokarem – ten opravdu ví, jak to tam skutečně vypadá. Ten může již všude cestovat i sám, bez průvodců, bez hlídačů, pokud bude chtít.

Každý sám nese světlo své duše celou cestu až k Otci. Sám odpovídá za to, zda zhasíná, svítí, či září jak planoucí keř. Jen dbej, nechť tvé světlo svítí čistě. Zhasínání jiných světel vždy tvou svíci smrdutou vodou bažin zalévá, ve tmě se utopíš. Pokud jiná světla posiluješ, tvá cesta bude plná jasu.

V knize nejsou všechna tajemství odhalena. Ani já dosud neznám vše a jen tuším některé další možnosti. Proto cestu hledáme.

Také o bozích a uctívání

Všichni ostatní „bohové“, nechávající se oslavovat a vyžadující klanění sobě, si jen na „nejvyššího“ hrají a ze skutečného Otce Nebeského mají strach. Síla, kterou mají, však pochází z tebe a patří tobě člověče. Přišel čas opět si vzít zpět, co bylo a je tvé. Svou sílu a svou svobodu. Neboť opět před Otce předstoupíš.

Aby nedošlo k nedorozumění, je nutné trocha upřesnění.
Je potřebné umět vždy rozlišit, zda to, co se předkládá k „věření“, zda se nejedná o pidivajzlíka-darebáka, který hraním si na boha a vyžadujícího si neustálou pozornost, zda neokrádá syna a dceru člověka o jeho sílu a energii a za to jej ještě uvrtává do dalšího otroctví duše, s povinností opětné inkarnace a dalších služeb v jeho prospěch. Nebo zda se náhodou nejedná o lidmi vytvořenou entitu nízké úrovně, jak je dále uvedeno. Vše je nutno vždy prověřit. A to musí udělat každý sám – a za sebe.

Může se však také jednat o entitu vyšší úrovně, často zvanou egregor, kterou si lidé vytvořili jako model pro své snazší pochopení některého z mnoha aspektů absolutna. A tehdy vykonávané obřady, vázané k tomuto principu, mají člověku – božímu dítěti, pomoci snadněji vstřebat tuto skutečnost, propojit se s oním vyšším principem a projít tak touto výukovou lekcí své duše naplánovanou pro jeho nynější danou inkarnaci. To je na daném stupni vývoje poznání duše zcela v pořádku. Ale bohužel, často zde vzniká skupina jedinců, která si z tohoto procesu poznávání vytvoří zdroj svých snadných zisků a opět začne zhmotňovat dalšího pidivajzlíka, další falešný pokřivený obraz skutečnosti, egregora – entitu nízké úrovně. K tomu také ihned připojí povinnost všech ostatních lidí jej uctívat a světskou mocí a násilím toto zajišťují. A znovu tak vytváří otroky těla i duše a brání jim v jejich vlastní cestě k Otci Nebeskému. To již v pořádku není. O knězích v chrámu již Ježíš říkal:
„… běda jim! Klíče od nebes mají, sami nevstupují a ostatním vstoupit brání.“

A pak ještě existují skutečně velmi vyspělé bytosti. Ty mají na starosti celé oblasti, i několika vesmírů. A ty si také jsou vědomy pravé skutečností a svého zařazení v celém systému. Znají své povinnosti a úkoly, které na sebe vzaly a které plní – ve prospěch všech. Rády pomohou každému na vzestupu jeho duše. A s každým jednají jako se sobě rovným a uctívání je spíše uráží. Přestože v hierarchii stvoření jsou nad námi vysoko, vědí, že všechny díky patří ne jim, ale Otci Univerza – prapůvodnímu Zdroji Veškerenstva. A tomu je každé uctívání směšné a „šumafuk“. Proto chceme-li se povznést také na vyšší úroveň, jednejme jako oni. Jednejme slušně a poctivě a pomožme každému, když to jen trochu jde. A uctívání?¹⁹⁷⁾
„Všechna sláva – polní tráva“.

Toto však není o odmítání uctivosti, slušnosti, korektnosti a čestnosti, prosbě i poděkování, nebo o poctivém vyrovnání závazků. Jedná se o uznání hodnoty druhého i hodnoty jeho daru, který nám přinesl a věnoval. A také o potřebě odpouštění dluhů. Návody jsou v dávných bájích, jen je umět znovu správně číst, jakkoliv to může být „nemoderní“. Je v nich uschována moudrost a zkušenosti věků a návody od Otce.

A pak je tady ještě jeden, takový mezistupínek. Říká se mu učitel. Je to ten, kdo v daném okamžiku toho umí trochu více, než právě my. Jde touže cestou co my, ale je o pár kroků (roků života) před námi a předává nám své znalosti a zkušenosti (pokud již nějaké má). Jednou možná budeme umět více my, ale nyní drží a předává štafetu moudrosti a poznání on. A my jsme se přišli k němu učit. Netřeba mu projevovat bezbřehý a nekritický obdiv jako k filmové hvězdě … To bychom se nikdy nic nenaučili, žádné vědomosti nezískali. Stali bychom se jen hloupými papoušky.¹⁹⁸⁾

Musíme však věřit, že nás chce naučit. Jinak my sami bychom se od něj nikdy nebyli schopni cokoliv naučit – ale proč jsme potom za ním přišli, jestliže mu nechceme věřit a učit se? Netřeba jej uctívat, ale je potřebné jej ctít. Je naším pomocníkem a přítelem. A jednou v nouzi může být i naší oporou, a to i přes astrální prostor.¹⁹⁹⁾ Neboť je to právě on, kdo nyní je pro nás postaven v linii učitelů tak, jak jednou my budeme učitelem někoho jiného.²⁰⁰⁾

Zároveň je však dokonce i přímo naší povinností – jen slepě nevěřit – vše si ověřovat. Jen tak se skutečně dobře naučíme. A takové žáky má dobrý učitel, který má právo nazývat se „Učitelem“, nejraději. Těmto žákům dá vše, co má a zná.

To platí i v případě, že se v něčem mýlí, anebo něco neví. Nikdo není neomylný. A možná právě proto nás Otec k němu přivedl, abychom toto poznali a jednou se tohoto vyvarovali. Abychom se naučili vše správně řešit. Ale bez poznání špatného konání nikdy nejsme schopni poznat a rozlišit to dobré a správné. Možná právě tato jeho „chyba“ je v tomto okamžiku naší zkouškou, která má prokázat naši vyzrálost a rozhodnout o našem posunu dál.
Cesty Boží jsou nevyzpytatelné.

Varování horlivcům všeho druhu

Každá skutečnost a dovednost, ke které člověk dospěje, vždy k sobě přiláká hodně nejrůznějších lidí. Ať ji přijmou a řídí se jí, anebo ji odmítají a bojují proti ní. Nejhorším nepřítelem není čestně a otevřeně jednající člověk jiného názoru. Jeho pomocí a v diskusi s ním nám naopak Otec Nebeský pomáhá nalézt naše chyby, odhalit svou nedokonalost a ještě více pozvednout svou vlastní úroveň.

Nad všechny názorové protivníky a mnohem horší je aktivní a iniciativní hloupý přítel a také pochlebník. Horlivec, který nic nepochopil, nezvládl, nenaučil se, k poznání dosud nedozrál. Takový, který za dobu trvání jednoho filmu v kině vstřebal veškerou moudrost života. K čemu konání, poznávání a tolerance, když přece za chvilku on všechny spasí? Jak? No přece holí po hlavě! Fanatismus a fundamentalismus nikdy ničemu dobrému neprospěl. A ani formalismus a pouhé prázdné a bohapusté veřejné předvádění naučených frází (reklamní divadélko).
Hlupák nikdy nepochybuje o své moudrosti!

Tato kniha je jen návod na cestu, avšak pro každého je jeho cesta jinak dlouhá. Záleží na tom, jak daleko zabloudil a od cíle se vzdálil. Pouze na jeho snaze a čistém úmyslu a síle lásky jeho srdce záleží, jak rychle bude postupovat a kdy k cíli dorazí. Je to individuální, ale bez vlastní praxe a konání to nikdy nepůjde. Pouhé čtení knihy – opět nepomůže. Kniha nás může povznášet, ale k Otci nepřiblíží.

Z neúspěchu není možné nikdy nikoho jiného vinit než právě jen a jen sebe, a svou lenost. Cestou lze jít s mnoha jinými lidmi, ale vlastní spojení je intimní vztah s Božskou Matkou a Otcem všech nebes.

Je nutné si také dávat velký pozor na pravověrné vykladače smyslu, kdy jen oni sami nejlépe rozumí, co tím autor, tedy Otec Nebeský – myslel. Obzvlášť tehdy nutno být velmi bdělý, neboť démon samolibé pýchy a nesnášenlivosti je velmi blízko, na ramenou člověku sedí, do uší našeptává a mysl obluzuje, do kapsy glejt o absolvování kurzů zasouvá. Každý nechť mluví pouze o svém prožitku a pouze o svém poznání – a nikdy jinému neurčuje a nenařizuje svůj způsob vnímání a vidění světa, který vyčetl z knih, byť sebemoudřejších! Když se má člověk něco důležitého dozvědět, energie Matky a světlo Otce mu to samy sdělí. Nutno věřit vždy více svému srdci než rozumu, především ne rozumu cizímu. „Rozum“ – ošálit lze velmi snadno. Třeba i pytlíčkem zlaťáčků.
Rozumem vše ověřuj, smysly však otevřené měj a „rozum” – srdcem hlídej!

Pozor tedy také na nejrůznější víkendové rychlokvašné kurzy s heslem „za pár peněz z tebe uděláme světce a mystika N-tého stupně s certifikovaným osvědčením o …“. Velmi často to bývá (ale nemusí!) podvod s jediným cílem – z důvěřivých lidí vytáhnout co nejvíce peněz. Ne pro nějaké dobro, ale pro jinou kapsu než je ta tvá. Nemusí to tak být – jen na tobě záleží, co si pro sebe odneseš z každého tvého setkání – s kýmkoliv. Dobrý žák se dokáže poučit i od slabého učitele.

Je však možné se účastnit veřejného uvedení do praktického cvičení (počáteční iniciace). Otestovat si techniku, vyzkoušet, ověřit. To ještě k ničemu nezavazuje, je to pouhý tvůj soukromý průzkum tvého nitra, tvé ověření tvých schopností. Další úspěch však opět záleží jen a pouze na individuálním tréninku, případně na pravidelném společném nacvičování s přáteli. Vždy je vhodné se nechat kousek své cesty vést někým, komu lze věřit. Kdo zajistí také bezpečný prostor pro nováčky. V takovém případě je správné se s učitelem náležitě energeticky vyrovnat. Platíme za jeho čas, který nám právě věnuje. Za jeho znalost a zkušenost, která ušetří náš čas na naší cestě.
Jedna stará moudrost obrazně říká:
„Neopustíš tento svět, toto trápení, dokud vše nevrátíš, a všechny dluhy nesplatíš!“ Tedy i dluhy karmické.

Jen usilovná osobní snaha je schopna člověka dovést k cíli. To však nevylučuje na počátku své cesty využít pomoc již zkušenějšího trenéra. Avšak je to jen trenér! Nikdy ne zástupce boha – to spíše už může být převlečený zástupce samého ďábla.²⁰¹⁾ Ale někdy také je jen tvou zkouškou, zda opět se necháš tak snadno svést ze své vlastní cesty.
Jen neustále na paměti mít, že „… Nic nepostavíš mezi sebe a mně – ani …!“

Rovněž tak tvrzení ve stylu: „beze mě se vám to nepodaří; jen já vám mohu zajistit úspěch; jen já jsem oprávněn za vás předstoupit před tvář boží a tam mu předat vaše prosby …; já vám slibuji, že se za vás jednou mohu přimluvit; jen já jsem oprávněn za vás mluvit s bohem …“, tyto iluze tu vládnou již hodně přes 2 000 let. Ano, lidé si vědomě kupují iluzi. Vždyť věřit iluzi je tak příjemně pohodlné, že jsou ochotni se kvůli ní dřít až do úmoru … po celý svůj život.

Pozn. 224:
Od jednoho ze svých učitelů jsem kdysi slyšel nádhernou větu:
„odložení je nejhorší způsob zamítnutí“.
Pokud něco bylo přímo zamítnuto, buď se s tím srovnám a dále kráčím zcela jinou cestou, anebo ne. Když tedy i tak chci dosáhnout cíle, pak hledám i jiný způsob. Jestliže však mám iluzi, že „později“, to pak je zárukou, že vlastně již „NIKDY“.

Varování před zneužitím

Tato kniha je pouze návod na cestu, není to žádné náboženství! Neslibuje iluzi, ale mění člověka – učí jej pracovat sama se sebou, se svým nitrem. Mění jeho pohled na skutečnou realitu na základě osobní zkušenosti. Ta vnitřní cesta k Bohu může vše dobré pozvednout, mnoho špatností psychiky rozpustit, mnohé falešné věrouky vyvrátit. Na rituálech nezáleží. Záleží pouze na čistotě lidského srdce a síle víry a snaze jednat v souladu s věčným řádem Otce Nebes a Matkou Zemí. Záleží pouze na osobní poctivosti před sebou samým, před lidmi, před Bohem. Záleží na čistém svědomí a také respektování a toleranci k druhým bytostem. Vede k lásce, síle i odpovědnosti. Odpovědnosti neškodit, k síle uhájit své, nezištné lásce – potřebnému pomoci. Láska však neznamená to, že není třeba zlu bránit. Naopak, vždy je třeba se postavit zlu, každému zlu. Nikdy nelze ustupovat zlu a špatnosti!
Žádné zlo nemůže být nikdy omluveno „zájmem božím a jeho vůlí“ … to je démon v čiré podobě!

Vše dobré, co kdy bylo dětem Otce Nebeského sesláno, vždy bylo zneužito, zneváženo, pokřiveno. Je nutné si pamatovat, že nakonec vše pomine. Pouze a jedině Božské Matce jsme povinni vše vrátit a Otci Nebeskému složit účet na konci své cesty všemi svými inkarnacemi. Nikomu jinému. Co jsme v dobrém rozdali, bude zúročeno. Co neoprávněně jsme si přisvojili, mnohem více nám bude odňato. Božské kony nelze nikdy obejít, ani když někdo vepsal lež do „svatých textů“! Otce Nebeského nezajímají citace našich falešných „svatých textů“, našich představ a iluzí.

Co bylo kdy sepsáno, z toho se vždy a velmi rychle stalo dogma. Co bylo kdy zapsáno, tomu za chvíli stejně nikdo nerozuměl. Každý si to vždy vyložil po svém a zcela jinak, než bylo původně myšleno a určeno. Podle toho co věděl, znal, uměl a hlavně podle toho, co se nenaučil a zapomněl. Především však podle toho, jaký byl jeho skutečný cíl.

Pouze prožité je a bude vždy správně zaznamenáno – v našem srdci a v knize našeho života – svědomí. Lze dlouho obelhávat lidi, ale nikdy ne věčně, vše bude jednou odhaleno. Dokonce lze obelhat i sebe až tak, že tomu člověk dokonce sám i uvěří. Boha však obelhat nelze nikdy, ani na okamžik. Neboť po ovoci je poznán strom. Podle skutků, ne podle řečí.

Varování rabínům, farářům, pastorům i popům, mulláhům a „akademikům“

Bůh je dokonalý, texty sepsal jen člověk. Jak můžeme vědět, že je opravdu sepsal správně? Že to někdo jiný řekl? A nežije i on ve stejném omylu? Nebo to snad celé a dokonce schválně upravil ku svému prospěchu? Pochopil vůbec to celé správně? A pochopil jsem to i já? Již jednou Otec Všehomíra řekl – nic nepostavíš mezi sebe a mě. Později řekl – ani kněze. Nyní se tě ptá – „jak jsi se opovážil mezi sebe a mě postavit knihu?“ Co mu odpovíš?

Každé učení, každý text však s sebou vždy nese několik sdělení. Jsme si skutečně jisti, že umíme číst a pravdu najít? Nebo jsme se dosud nenaučili nic, než jen lež opakovat? Umíme srdcem pravdu odhalit, anebo pouze opakovat mámení své mysli? Naplňujeme ducha sdělení, anebo jen naplňujeme prázdná mrtvá písmena? Skutečně hledáme Boha, anebo jen čertu sloužíme, protože iluzi a ďáblu věřit je výhodné a tolik snazší?

A přesto každý člověk v sobě nese boží světlo. Jak je možné si jen myslet, že to druhé světlo je horší než to mé? To je princip pádu archanděla světlonoše zvaného Lucifer. Tvrzení, že tento výklad je správnější než …, a lepší, a NEJ-lepší. To je to pravé rouhání, povýšení se nad Boha, nad Otce Nebeského. To je také onen ďábel ukrytý v každém textu. Další slovo ďáblovo … předpona NEJ-.

A přesto každé, i špatné učení v sobě nese jiskru poznání a naději. Je náš úkol poznat a rozlišit a oddělit to dobré a to zlé. Aby Otec poznal, že jsme již pochopili a zmoudřeli. Že již můžeme obdržet další učebnici ve škole života a pokročit dále na své cestě k němu. Avšak jen, když tu předchozí knihu ne očima, ne slepou vírou, nýbrž celým srdcem jsme ji četli a to správné, lásku a radost, mír a toleranci²⁰²⁾ v ní našli a za své přijali, a také zlé odhalili, ze svého srdce i mysli odstranili. Že jsme četli – pochybovali, hledali a ověřovali, pochopili, že nejsme pouzí papoušci. A takto také konali a dobré ovoce svých skutků Božské Matce a Otci Univerza přinesli. Tento úkol musí splnit každý jen sám a za sebe. Jen Otci a Matce je každý odpovědný a nikomu jinému. Proto se také musí ptát přímo a pouze jenom jich samých. Odpoví nám … otevřením naší intuice a jazykem životních okolností a životních zkoušek.

Jedno z nejhorších lidských traumat je ztráta iluzí. Zjištění, že vše je zcela jinak, než jsme si dosud mysleli. Že to, čemu jsme doposud bez výhrad a plně věřili, byla jen šikovně ukrytá, za pravdu se vydávající lež, klam a mysli mámení. Zvláště pokud jsme tomu zasvětili celý svůj dosavadní život.

Tehdy se objeví zloba a nenávist namířená ne proti tomu, co nás tou iluzí svázalo a zbavilo svobodné vůle, nýbrž proti tomu, kdo nám oči otevírá. Na rozdíl od zvířete, které svým srdcem ke svobodě tíhne, člověk ze své lenosti se stále řítí do otroctví těla i duše. Místo získávání poučení a moudrosti a napření svých sil pro osvobození svého těla a duše, když se nový obzor otevírá, tak člověk se vždy upne k destrukci všeho dobrého. Toho, co bylo, i toho, co přichází a co mu může pomoci. A novou lží opět vše otráví. Avšak stará zakalená hnijící voda – ta se nedá pít – pravdu a světlo života v ní nenajdeš.

Nyní je zde šance! Existuje přímé spojení pro každého. Každý nosí svůj vlastní mobil (tělo) s přímou linkou k Bohu, stačí se naučit jej používat. Jen lhář a ten, kdo to neumí, bude tvrdit, že to není pravda. Chyby děláme pouze pro to, abychom je poznali a víckrát již je neopakovali. Pokud jsme však učinili chybu a dále v ní setrváváme, nic nás již neomluví. Milost a osvícení uděluje pouze a jedině Otec Nebeský, a to na základě naší projevené snahy. A také jen on určuje, kterého posla k nám pošle.
Jsme schopni jej poznat?

Každý člověk, muž i žena, smí přímo před Otce Nebes předstoupit, o radu žádat. Odpověď dostane takovou, jakou si zasloužil.

Ve skříňce utajená naděje

Přestože provinění mnohých církví „západního světa“ a jejich řídicích struktur jsou nebetyčná, a podle prastarých proroctví a mnohých znamení, která se naplňují, již stojí před soudem Otce Nebeského, přesto i zde bude Otec posuzovat míru viny každé bytosti zvlášť. Ne podle kriterií, jak si to člověk pro své pohodlí sepisoval. Ne podle pravidel, jaká si člověk vytvořil s jeho falešnou podobou a pak se jí klaněl a jejím jménem se zaštiťoval a zlo a neštěstí po celém světě rozséval, vraždil, loupil, jiné zotročoval.

Každý má v ákaši uložen kompletní záznam všech svých skutků. Nic, ani hnutí mysli není zapomenuto. Jak z poslední, tak i ze všech minulých inkarnací. Skutky pro posun evoluce i svévolná tvorba chaosu. Jsou tam zaznamenána všechna vážení srdce na Thovtově váze proti pírku bohyně spravedlnosti Maat, všechna svědectví. Spravedlivý Džehuty provede konečný součet. Co nás dále čeká? Je nějaké věčné zatracení?

Neznám horšího pekla, než-li to, které si člověk vytvoří sám sobě. Z jiných má vždy ještě naději na únik. Ze svého omylu, ze své vlastní pasti – z té se nejhůře utíká, tu si stále neseme s sebou. Je to magnet na tvorbu svých dalších nových problémů.

Vše ostatní jednou pomine, avšak co jiným jsme konali, to zpět obdržíme a zlo komukoliv směrované se nám opět ve zlém, mnohem silněji vrátí. To vše však může být jednou překonáno a těžká karma jednou splacena. Stále je naděje – i tisíce let. Pokud si však budeme stále přidávat další problémy …?

Nejhorší ze všeho však je cesta vědomého odpojení se od prapůvodního Zdroje Všeho, co bylo, je a bude. Ztráta směru ke světlu. Cesta vědomého zániku a totální sebedestrukce – cesta stále nekončícího zániku – devoluce.

A přesto naděje existuje. Kdykoliv jsem se jako dítě vracel domů a něco špatného provedl, potrestání mě neminulo. Musel jsem vše napravit a odčinit a byl jsem opět přijat. A pokud jsem si byl své chyby již dříve vědom a pracoval na nápravě, i trest „na pamětnou“ byl mírnější, snesitelnější. I ten výprask byl laskavější, odpuštění dřívější.
Otec Nebeský ani Božská Matka nám nedávají úkoly, které bychom nebyli schopni zvládnout. To jen my se stále nechceme naučit, kudy a jak správně máme kráčet. Sami a z nepozornosti si často volíme tu svou – nešťastnou cestu.

Po dosažení vyšších hladin vědomí někdy může být uvolněna a transformována dosti značná dávka negativních energií a může to někdy s člověkem i „zamávat“. Také řešení „karmických“ problémů může být urychleno. Něco je již odstraněno a jiné problémy, které teprve ještě čekaly až na později, najednou urychleně přichází. A jen na každém záleží, jak tvrdý bude jejich dopad.

Světlo Otce i energie Matky nás velmi dobře zná. A ví, zda to již konečně míníme vážně a také proto budeme něco konat. Pak z nás budou sejmuty tyto vazby, programy v systému budou vyměněny, operační program duše – ego bude opraveno a posunuto, osud bude změněn. Ani si toho nemusíme všimnout.²⁰³⁾ Pokud konáme a konáme správně, stojatá hnijící voda našeho života je vypuštěna, rybník vyčištěn a napuštěn novou vodou z horské bystřiny. Kola mlýna se roztáčí, mnoho nové a radostné práce, ale i odpočinku na nás čeká. Tu dole, i tam nahoře.

Máme také právo nekonat nic, nechat se jen událostmi semlít.

Jedno však vím jistě. Věčné povalování se a hnití na růžovém obláčku či poflakování se ve stinné zahradě mezi odaliskami a přecpávání se datlemi – to je lež. Něco takového Otec nikdy neměl v plánu. Ani pro sebe ne, ani pro nás. Ani pro anděly, ani pro UFOuny.
Ale věčně z někoho dřít kůži také nechce a nenechá. Prostředků na to má více jak dost. Když mu to sdělíme – a to můžeme. Jenom se chtít vypravit za světlem.

Tak jest – tak zůstává

Následuje: Příběh z počátku věků

Kapitola předchozí: Sestavy cvičení

Vysvětlivky pod čarou:

197) … Nutno rozlišit uctívání = zbožňování, na rozdíl od uctivého, tedy korektního a slušného chování (někdy třeba i obřadného), plně respektující a uznávající toho druhého, jeho práva a povinnosti, funkci i pravomoc.

198) … Přesně takovými, jaké produkuje dnes prakticky veškeré školství – po všech těch reformách za posledních asi tak padesát let. Co jednomu se zdá chybou – pro druhého to bylo cílem.

199) … Pokud nedosáhneme dokonalosti svého učitele a mistra, pak kdykoliv jsme v úzkých a nedokážeme navázat kontakt s Otcem veškerého Univerza, potom existuje schůdné a rychlé spojení – vybavit si oči a pohled svého Mistra a znovu do nich pohlédnout. Lze tak učinit i přes astrál, i když nás mezi sebou dělí celé věky. Určitě pomůže a pokud umíme být vnímaví, v nějaké formě rada přijde.

200) … V Indii se tomu říká linie učitelů Guru Parampara, linie duchovních Mistrů až k tomu prvnímu, Bohu nejvyššímu, Otci Nebeskému, jsoucímu na samém počátku všeho, všech vesmírů.

201) … Používám klasický termín, neboť je všem srozumitelný. Cestovatelé astrálem však vědí více.

202) … Tolerance není nikdy bezbřehá, to není liberalismus. Tolerance končí při zasahování do svobody a práv druhého a při pokusu porušit kony. Nikdy není nikomu povoleno vše a na úkor druhého, kterému je to vše zase upřeno – a na dělicím kritériu nezáleží. To je dvojí metr – to je fašismus, i když se skrývá za různé názvy. Třeba za čísi – satanovu „vyvolenost“, jindy za pocit „ublíženosti“.
Řád, harmonie, cesta vývoje, ty musí být zachovány.
Tolerance musí být vždy v plném souladu s koexistencí. S plným respektováním všech práv a všech povinností platných pro všechny – pro hosta i hostitele. A povinností hosta je nenarušovat řád platný na území hostitele. Host musí žádat o povolení vstoupit a též vědět, jak se má chovat a že plně podléhá řádu hostitele.

203) … Že se náš osud změnil, že se změnil náš život, to většinou poznáme snadno – na změně svých přátel. Někteří odejdou, jiní přijdou. To je první signál změny probíhající v nás a v našem osudu. Ale i jejich.